Zavzpomínejme spolu

Nedávno jsem se vrátila ke knížce Wolkerové Zdenky, která vzpomínala na svého syna Jiřího Wolkera.
Jiří Wolker zemřel velice mladý ve věku 24 let a přesto po sobě zanechal díla, která ohromují. Balada o nenarozeném dítěti (Těžká hodina) Jitřní píseň (Host do domu) balada o očích topičových (Těžká hodina), Těžká hodina (Těžká hodina) atp.

První část knihy psané maminkou slavného českého básníka 1. poloviny 20. století Jiřího Wolkera jenž zemřel v tak mladém věku vypráví o jeho předcích a sahá až do čtvrté generace před Jiřím.Celá kniha je vlastně podrobným životopisem Wolkera, psaným s mateřskou láskou. Paní Wolkerová v knize vypráví o dětství svého syna, o jeho zájmech, prospěchu a dospívání v mladého muže. Popisuje i jeho literární vývoj a úspěch.

Po roce studií na právnické fakultě v Praze Jiří Wolker onemocněl a byla u něj po těžkém zápalu plic objevena tuberkulóza. Léčil se v Tatranské Poljance v sanatoriu. Tehdy se mu hodně stýskalo po rodném Prostějově. K tuberkulóze přidal ještě zánět mozkových blan a lékaři už věděli, že další pobyt Jiřího v sanatoriu je zbytečný. Maminka Jiřího se tedy rozhodla, že si syna převeze domů. Aby nebylo všeho dost, potkalo je po cestě vlakem ještě několik nešťastných náhod a proto se stav Jiřího navíc zhoršil.

Například vlak nemohl z Popradu pro přílišné množství sněhu pokračovat v cestě. Na nádraží nebyla připravená žádná vyhřátá místnost, kam by mohl být nemocný uložen. Jiří zůstal na lehátku venku v mrazu a sněhové vánici. Do Prostějova už byl dovezen v horečkách a blouznil. Ztratil vědomí, takže si vlastně ani neuvědomoval, že je konečně doma, po čemž ještě v Poljance tolik toužil. Brzy ráno 3. ledna 1924 umřel svojí mamince v náruči.

Maminka Jiřího psala
"Odvážela jsem si ho odtud umírajícího. ... Nepoznával své okolí, nevěděl, co se s ním děje. Horečně lesknoucí se jeho oči těkaly neklidně sem a tam, suché, vyprahlé rty pronášely nesouvislá slova, tiše a nesrozumitelně stále pro sebe něco hovořil."

"Objala jsem jeho ramena, probírala jeho vlásky nad čelem, hladila a líbala jeho tváře - byl opět mým malým, maličkým děťátkem, které v mé náruči tichounce usíná -- a v zoufalé jistotě své duše - věděla - cítila jsem - že usíná teď navždy - navždy ---Bez zápasu, bez proměny - jako se hodiny náhle zastavili - ticho: Srdce Jiřího se zastavilo --- Venku na věžích z hodin radničních o z hodin kostelních hlasitými údery dopadalo devět hodin. Jiří Wolker byl mrtev!"

Proč právě myslím v tyto dny na Jiří Wolkera.
Jeho verše milovala především poválečná generace a byl oblíbeným básníkem mého nejstarší bratra, jenž zemřel stejně tak mladý a krásný. Jako by měli něco společného.Velké jejich srdce naprosto ovlivnilo mnohé z nás. Přesto, žijí v našich vzpomínkách i když jen letmo se dotkneme jejich peří. Nezemřeli zbytečně. Tak tomu je.

Aby vám sluníčko nespálilo nos. Překrásné prázdniny, bosé nohy v trávě, hodně hub a nejkrásnější lásky přeje:

H.R.