Rozum nebo cit

„Srdce mi říká, ale rozum mi radí..."

Co poslechnout?
Myslím si, že tyhle pocity zná určitě každý. Nacházíte se v těžké životní situaci a jediné, co musíte udělat, je rozhodnout se. A vlastně to ani nemusí být těžká životní situace. Stačí přeci běžné denní rozhodování, které před nás staví všední život.

Ano, ale jak tedy? Jak se rozhodnout? Správně, nebo dobře? Tedy spíše, aby to bylo správně nebo dobře. Jde přeci o výsledek. Takže podle rozumu nebo si poslechnout, co říká vaše srdce? Je to těžké, ale je to jenom na vás. Buď teď nebo nikdy. Musíte to udělat. Rozhodnout se. Nevíte, jak to dopadne. Nevíte, jestli vy budete šťastní a vaše okolí bude rozhodnutím trpět. Nevíte, jestli budete trpět vy a vaše okolí bude šťastné. Prostě se rozhodnete a nikdo nebude vědět, jestli jste to udělal správně.

A když už to nějak dopadne, nikdo nebude moct říct, jestli to dopadlo dobře nebo špatně. To posoudíte jenom vy, protože až se rozhodnete a bude jasný výsledek, řeknete si: „Naslouchala jsem svému srdci...", nebo: „Rozum mi radil správně..."

Myslím si, že důležitý je jak rozum, tak i cit. Každý má v sobě aspoň kousek citu a kousek rozumu, protože je to něco nepostradatelného. Je to část, která k nám patří v obou případech. Část, kterou má každý člověk.

Přestože to není někdy vidět. Je těžké si vybrat mezi rozumem a citem, ale vybrat si musíme. Nejhorší vlastnost rozumu a citu je to, že se jen těžce dají skloubit dohromady. Pro někoho je spíše důležitější rozum než cit a pro někoho je to zase naopak.

Jaký význam má vůbec rozum? Má nám snad zbytečně zatěžovat naše důležitá rozhodnutí v život?? Nebo je tu jen proto, aby soupeřil s citem? A když se tak zamyslíme nad tím, jaký význam má vlastně cit? Není to skoro to stejné? Ano, cit máme taky na to, abychom mohli jiným vyjádřit své pocity, abychom mohli mít někoho rádi a taky na to, abychom někoho neměli rádi.

Tohle nám rozum neumožňuje, proč? Protože rozum je možná proto, abychom dělali jen „věci", které neohrozí nás ani druhé. Je tu možná proto, abychom když přemýšlíme, přemýšleli „správně".
Ale tohle se přece nedaří každému, aby vždy přemýšlel správně, aby vždy konal jen ty „rozumné věci".

Tohle není v lidských silách, ale není ani v našich silách, abychom měli rádi vždy jen ty správné lidi, abychom vždy vyjádřili naše pocity tak, aby se to ostatních nedotklo. To nezvládáme. Nikdo z nás.
Proto si myslím, že když uděláme něco špatně nebo budeme mít rádi někoho, kdo není dobrý člověk, nemůžeme být za to trestáni, protože rozum a cit jsou silnější než my. Mají mnohem větší moc, ovládají nás i naši mysl.

Jsou v nás a vždy budou.

Někdy bychom se jich nejraději zbavili. Bylo by to jistě jednodušší. Ale bohužel, k životu je potřebujeme. Oba.

Jak by se vám líbila představa toho, že nemůžete nikoho milovat, protože vám chybí cit? Jak by se vám líbila představa toho, že byste nemohli nad něčím vůbec uvažovat, protože vám chybí rozum?

Teď určitě říkáte, že by to bylo možná dobré. Ale časem? Časem by se vám to zaručeně přestalo líbit. A přáli byste si, aby se vám rozum a cit vrátili. Ale tohle je jen a jen představa, protože rozum a cit se z nás nikdy nevytratí.

Nikdy...

-dop-